BODY MASS INDEX aneb BMI a zdraví

Koeficient rizikových faktorů

Body mass index neboli index tělesné hmotnosti může být prvním ukazatelem potenciálních rizik u inaktivní populace, která trpí obezitou. Obezita se dále dělí do stupňů, kde každý stupeň může předznamenávat riziko rozvoje civilizačních chorob a dalších metabolických onemocnění (kardiovaskulární onemocnění, diabetes ad.). Chápejme tedy BMI spíše jako jeden z nástrojů, jak klasifikovat především rizika spojená s obezitou. Druhým extrémem jsou PPP (poruchy příjmu potravy), kdy se BMI stává opět z jedním z nástrojů, který může pomoci klasifikovat závažnost např. podvýživy při anorexii (kde se často BMI dostává pod hranici 17; což může být počátkem závažných zdravotních komplikací – např. amenorhea).

Obecně rozhodně platí, že neexistuje “zdravý obézní“, byť by disponoval slušným množstvím svalové hmoty. Obezita je onemocnění a každý kilogram, který je nad hranicí mírné nadváhy se stává obrovskou zátěží nejen pro srdce a kloubní aparát, ale pro celý organismus.

BMI u sportovců

Zdravý aktivní jedinec nemá jediný důvod vypočítávat si tento index (dostaneme jej vydělením tělesné hmotnosti druhou mocninou výšky), protože pro něj nebude mít téměř žádnou vypovídací schopnost. Abychom získali představu o složení našeho těla, doporučuji bioimpedanční měření (tanita, in-body), kde se dozvíme množství svalové hmoty, tukové hmoty a mnoho dalšího, což nám o stavu našeho organismu dokáže říci mnohem více a především s těmito výsledky můžeme skvěle pracovat.

Pokud by se postavilo několik sportovců, například crossfiťák, fitnessák, horolezec, běžec a třeba plavec, hodnoty jejich BMI nám nedokážou o výkonech či zdravotním stavu těchto aktivních lidí říci vůbec nic.

BMI jako ne/vhodný výchozí bod pro hubnutí/formování postavy?

Z mého hlediska se BMI rozhodně nejeví jako vhodný výchozí bod  pro hubnutí či formování postavy. O člověku samotném nám řekne jen pramálo (v některých případech dokonce dokáže zcela zkreslit realitu, protože například kulturista bude dle BMI spadat do morbidně obézních, byť má jen 2-3 % podkožního tuku). Proto bych se přikláněla k individuálnímu zhodnocení stávajících návyků, aktivit, biorytmů a možností daného člověka a raději bych si k plánování vzala výstup z již zmíněného bioimpendančního měření. Často se totiž nemusí vůbec hnout ručička váhy a přitom přesto výrazně hubneme – tedy tím nejlepším způsobem. Ztrácíme přebytečné tukové zásoby a nabíráme svalovou hmotu. V praxi se díky měření na tanitě tedy dozvíme, že byť jsme za 3 měsíce zhubli „jen“ 1 kg, může to znamenat, že jsme shodili 4 kg tuku a nabrali 3 kg svalů. Na indexu tělesné hmotnosti se to ale téměř vůbec neprojeví.